Je potřeba změnit způsob léčby závislých lidí?

kokain heroinPředstavuji vám přeložený výpis o globálním pohledu na původ, tresty a řešení problematiky závislosti sepsaný Johannem Harim. Jedná se o hrubý náčrt osobního pohledu na věc a co se můžete v jeho nové knize  dočíst podrobněji.

Je tomu již 100 let, kdy se zakázaly první drogy a během této vleklé, staleté války nám byly vštěpovány příběhy o závislostech našimi učiteli i vládou. Příběhy, které jsou v našich myslích tak hluboko, že je bereme jako samozřejmé. Zdají se očividné a zjevně pravdivé. Dokud jsem kvůli své knize Chasing the Scream: The first and last days of the war on drugs nevyrazil na 48 000 km dlouhou cestu, věřil jsem tomu taky. Na své pouti jsem se ale dozvěděl, že téměř vše, co nám bylo o závislosti řečeno, není pravda. Čeká na nás úplně jiný příběh, pokud  jsme na něj připraveni.

Pokud tyto nové informace vstřebáme, budeme muset změnit mnohem více, než jen způsob války proti drogám. Budeme muset změnit sami sebe.

Během cest jsem se to naučil od spousty neobyčejných lidí: od žijících přátel Billie Holiday (jedna z nejlepších jazzových zpěvaček všech dob), kteří mi pomohli pochopit, jak ji zakladatel války proti drogám pronásledoval a tím ji pomohl ke smrti; od židovského doktora, který byl ještě jako kojenec propašován z Budapešťského ghetta, aby v dospělosti rozluštil záhady závislosti; od transsexuálního dealera cracku z Brooklynu, který byl počat tak, že jeho matku závislou na cracku znásilnil policista z New Yorku; od muže, který byl vězněn na dně studny celé dva roky tyranským režimem, což ho změnilo tak, že byl později zvolen prezidentem Uruguaye a odstartoval poslední dny války proti drogám.

K hledání odpovědí na tyto otázky mě poháněly osobní pohnutky. Jedna z mých nejranějších vzpomínek je, kdy se jako dítě snažím vzbudit jednoho z mých příbuzných, ale nešlo to. Od té doby neustále myslím na podstatu záhady o závislosti. Co u lidí způsobuje to tíhnutí k droze nebo způsobu chování, dokud už nemůžou přestat? Jak těmto lidem můžeme pomoct? Během mého dospívání si další člen rodiny vybudoval závislost na kokainu a já se zamiloval do člověka na heroinu. Závislost pro mě asi vždy byla něco jako domov.

Kdyby jste se mě na začátku zeptali, co způsobuje závislost, řekl bych, „Přece drogy, ne?“ To není tak těžké pochopit. Myslel jsem si, že z vlastních zkušeností to je jasné. Můžeme to vysvětlit: Představte si mě, vás a dalších 20 lidí na ulici, jak 20 dní bereme velmi silnou drogu. Jsou v ní chemikálie, které nás nutí si drogu vzít i 21. den, protože to naše tělo vyžaduje. Zažili bychom zuřivou chuť a stali se závislými. Tohle znamená slovo závislost.

Způsob, jakým byla tato teorie prvně definována a zakořeněna do psychiky Američanů, zahrnoval experiment s krysami proveden Sdružením za Ameriku bez drog. Takto vypadala jejich slavná reklama z 80. let. Samotný experiment byl velmi jednoduchý. Do klece se dvěma pítky byla vložena jedna krysa. Jedno pítko bylo říznuté heroinem nebo kokainem. Téměř pokaždé se krysa stane závislou na vodě s drogou a pije ji tak dlouho, dokud se nezabije.

V reklamě se poté tvrdí: „Pouze jedna droga je tak návyková, že 9 z 10 laboratorních krys ji budou užívat. Stále a dokola, dokud neumřou. Jméno té drogy je kokain a může se to stát i vám.“

rat park

Část krysího parku Bruce Alexandera

Ale v 70. letech si Bruce Alexander, profesor psychologie z Vancouveru, všiml na experimentu něčeho zvláštního. Krysa je vždy do klece vložena úplně sama. Nemůže tam dělat nic jiného, než brát drogu. Co by se stalo, kdybychom zkusili jiný přístup? Alexander proto postavil krysí park, luxusní klec, kde krysy měly barevné míčky, nejlepší žrádlo, tunely na prolézání a spoustu krysích kamarádů. Prostě vše, co si jen můžou přát.

Všechny krysy v kleci samozřejmě zkusily oba zdroje vody, protože nemohly tušit, co v nich je. Co se stalo dále bylo překvapující.

Spokojené krysy neměly vodu s drogou rády. Většinou se jí vyhýbaly a vpravily do těla méně než čtvrtinu drogy, v porovnání s izolovanými krysami. Žádná z nich neumřela. Zatímco ty, které byly osamělé a nešťastné, se staly těžce závislými, z těch šťastných s příjemným prostředím ani jedna.

Prvně jsem si myslel, že je to prostě krysí zvláštnost, dokud jsem si ve stejné době nevšiml právě probíhajícího podobného experimentu na lidech. Jmenoval se válka ve Vietnamu. Časopis Time napsal, že heroin je mezi vojáky běžný jako žvýkačky a existuje množství důkazů potvrzující toto tvrzení: podle studie vydané Archivy obecné psychiatrie se tam až 20% amerických vojáků stalo závislými na heroinu. Mnoho lidí bylo pochopitelně vystrašeno myšlenkou, že se jich velké množství vrátí domů, až válka skončí.

Ale podle té samé studie 95% závislých vojáků, po návratu domů, prostě přestalo heroin brát. Pouze pár z nich šlo na léčení. Přemístili se z příšerné klece do té luxusní a tak už drogu nepotřebovali.

Bruce Alexander řekl, že jeho objevy jsou důkladnými protiargumenty na pravicový pohled na závislost – že je to morální selhání způsobené přílišným požitkářstvím na mnohých večírcích a také na levicový pohled – že závislost je choroba uvnitř mozku zakaleného chemií. Ve skutečnosti je závislost přizpůsobení se. Nejste to vy, je to vaše klec.

Po krysím parku vzal Alexander pokus ještě dále. Zopakoval dřívější experimenty, kdy se krysy staly na droze těžce závislé. Nechal je drogu užívat 57 dní a poté přesunul do krysího parku. Chtěl zjistit, zda je při této úrovni závislosti vůbec možné dostat mozek do původního stavu. Ovlivní droga váš mozek natrvalo? Odpověď je pozoruhodná. Krysy zažily několik abstinenčních příznaků, ale brzy zanechaly užívání drog a vrátily se k normálnímu životu. Dobrá klec je zachránila.

Tato teorie je přímou konfrontací názorům, které nám byly tak dlouho předhazovány, že se tomu skoro nedalo věřit. Ale čím více vědců jsem vyzpovídal a podíval se blíže na jejich studie, tím více jsem objevoval věci, které mi nedávaly smysl – tedy pokud nepočítáte s tímto novým přístupem.

Zde je jeden příklad experimentu, který se běžně děje kolem vás a jednou se může stát i vám. Pokud by vás dnes srazilo auto a rozdrtilo vám kyčel, zřejmě by vám v nemocnici dali diamorfin, lékařský heroin. Kolem vás by byla spousta pacientů užívající stejnou látku po dlouho dobu k úlevě od bolesti. Heroin od doktora je mnohem čistší a silnější, než ten znečištěný, prodávající se na ulici. Pokud by tedy stará teorie pravdivá, že závislost utváří droga a nutí vaše tělo chtít víc, je jasné, co by nastalo. Mnoho lidí by po opuštění nemocnice mělo jít hledat dealery na ulicích.

A zde je ta zvláštní věc. Prakticky nikdy se to nestane. Kanadský doktor Gabor Mate byl první, kdo mi vysvětlil, že uživatelé z nemocnic prostě přestanou bez ohledu na délku doby vpravování látek do těla. Ta samá droga, užívána po stejnou dobu, změní člověka na ulici v zoufalého závisláka a člověka z nemocnice neovlivní.

Pokud stále věříte, že závislost vzniká chemickými látkami, nedává to smysl. Jestliže ale věříte teorii Bruce Alexandera, všechny kousky skládanky zapadají. Závislý z ulice je jako krysa v první kleci: izolovaný a osamělý s jedinou možností řešit své problémy. Člověk v nemocnici je jako krysa v druhé kleci: s životem, kdy ho doma čekají lidé, které miluje. Droga je pořád stejná, jen prostředí se liší.

To nám dává vhled, který jde mnohem více do hloubky chápání závislých lidí. Profesor Peter Cohen argumentuje tím, že lidské bytosti mají vrozenou potřebu navazovat vztahy a utvářet kontakty. Pokud se nemůžeme spojit navzájem, hledáme útěchu této potřeby v čemkoliv jiném – zvuk rulety nebo bodnutí stříkačkou. Říká, že bychom měli přestat vše označovat jako „závislost“ a naopak to nazývat „spojování“. Závislý na heroinu si vytvořil vazbu na heroin, protože se nedokázal tak silně spojit s ničím jiným.

Takže opak závislosti není střízlivost. Je to lidské pouto.

Stále jsem se nedokázal zbavit hlodajících pochyb v mé mysli. Říkají snad tito vědci, že na chemických látkách nezáleží? Bylo mi vysvětleno, že když se stanete gamblerem, nikdo si nebude myslet, že si vpravujete do žil balíčky karet. Můžete být na něčem úplně závislí a s chemickými látkami to nebude mít nic společného. Šel jsem se podívat na schůzi anonymních gamblerů v Las Vegas. Byli stejně závislí, jako ti na heroinu nebo kokainu, které jsem měl možnost poznat. Ale u stolu s kostkami nejde o žádnou chemii.

Samozřejmě jsem tvrdil, že chemikálie musí mít v otázce závislosti aspoň nějakou roli. Vyšlo najevo, že existuje pokus, který přesně odpovídá na tuto otázku, popsaný v knize Richarda DeGrandpreho The Cult of Pharmacology.

Všichni se shodují, že kouření cigaret je jednou z nejnávykovějších procesů kolem nás. Závislost na cigaretách má na svědomí látka nikotin. Takže když se začátkem 90. let přišlo s nikotinovými náplastmi, zvedla se vlna optimismu – kuřáci si mohou ukojit své choutky bez smrtících a odporných efektů samotného kouření. Byli by osvobozeni.

Ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že pouze 17,7% kuřáků dokáže přestat se svým zlozvykem pomocí náplastí. To není moc. Pokud tato látka zažene závislost 17,7% kuřáků, stále to představuje miliony zničených životů po celém světě. Dokazuje nám to, že je teorie o skutečném původu závislosti pravdivá, ale je to pouze malá část mnohem většího celku.

Má to obrovské následky na stoletou válku proti drogám. Tato masivní válka, která zabíjí lidi od tržišť v Mexiku po ulice Liverpoolu, je založena na tvrzení, že musíme fyzicky vymýtit celou řadu chemikálií, protože zatemňují mysl a způsobují závislost. Pokud drogy nejsou původcem závislosti – ale ve skutečnosti neschopnost navázat spojení – potom to nedává smysl.

Válka proti drogám ironicky rozmnožuje všechny větší důvody závislosti. Navštívil jsem věznici v Tent City v Arizoně, kde jsou vězni drženi v mrňavé, izolované, kamenné místnosti (díra) na několik týdnů jako trest za užívání drog. To je snad nejpodobnější věc krysí kleci, která pomohla zabít tolik krys. Když se tito vězni dostanou na svobodu, budou nezaměstnatelní kvůli svému rejstříku, což jim zajistí dokonce ještě větší izolaci.

Existuje alternativa. Mohli bychom vybudovat systém, který je navržen k pomoci drogově závislým a jejich znovu spojení se světem.

To není pouze teorie. Už se to děje. Před 15 lety mělo Portugalsko jeden z největších problémů s drogově závislými v celé Evropě. Zkusili válku proti drogám, ale celý problém se jen zhoršil. Rozhodli se tedy pro něco radikálního. Dekriminalizovali všechny drogy a tu částku peněz, kterou předtím utráceli za zatýkání a věznění závisláků použili k jejich rehabilitaci – spojení se svými pocity a širší společností. Nejkritičtější části bylo zajištění bezpečného ubytování a dotovaných pracovních míst, aby získali v životě cíl a smysl. Mít pro co vstát ráno z postele. Na klinikách je laskavě vítají a je jim ukazováno, jak se znovu spojit se svou osobností po letech traumatu. Jedné skupině závislých byla poskytnuta půjčka k založení firmy na odstraňování závislosti. Po krátkém čase z nich vznikla velká, navzájem propojená skupina, pomáhající jak společnosti tak sami sobě.

Nezávislá studie časopisu British Journal of Criminology zjistila, že naprostá dekriminalizace pomohla snížit počet závislých a nitrožilní užívání drog ubylo o polovinu. Dekriminalizace byla tak úspěšná, že pouze málo lidí chce návrat ke starému systému. Hlavním kritikem dekriminalizace v roce 2000 byl Joao Figueira, nejvyšší protidrogový policista v zemi. Vydával prohlášení s katastrofickými scénáři, které bychom mohli očekávat třeba z Daily Mail nebo Fox News. Když jsme se ale sešli v Lisabonu, řekl mi, že jeho předpovědi se nevyplnily a doufá, aby ostatní národy následovaly příkladu Portugalska.

Překlad: pavlasx

Zdroj: http://www.alternet.org

Komentáře